onaja

onaja

úterý 28. září 2010

Kdo jsem si přála být

Pro všechny mladé holky, které na něco čekají. Které na někoho čekají. Které čekají.

Byla jsem mladá, pořád jsem se tvářila, že celý den na mně někdo hledí a pozoruje mně. I když vypadám hezky, sexy nebo když se chovám nezákonně, mile, jakkoli.

Ale hlavně jsem si říkala, že mně jednou někdo najde a objeví mně.

Že se na mně podívá a řekne, ty to jsi, tebe potřebuju, tebe zachráním, tebe chci, mám pro tebe tohle.

A tak jsem čekala a mezitím..

Tohle jsi, ty chceš tohle, tohle tě potřebuje, tohle si vybojuješ sama, vytáhni z bryndy sebe, zapři se, tohle si vezmi, máš na to.

A tak jsem se objevila, nebylo to včera.. Našla jsem, co potřebuju. Sebe, kterou chci pro sebe a pak pro druhé.

Nikdy ze mně nebude modelka, protože jsem nechtěla být modelkou. Kdybych chtěla, byla bych. A tak jsem čekala, jestli to má být tak nebo ne. Jestli si někdo všimne, že jsem krásná a dá mi práci. Bez práce. Cha.
Takže nevšiml. Díky bohu.

Zpěvačka? Ze "Zpívám hezky" jsem vycítila to správné "Zpívám ráda".


Co bude dál?

Těším se na to!

Proč bych se těšila?

Děje se to teď. A teď. No TEĎ!



(PS: přiznám 0,4l Cabernet Sauvignon)

středa 28. července 2010

Lékárna

Jsou dva druhy lékáren. Lékárny kosmetické a lékové lékárny.

Jdu si do lékárny pro antibiotika. 
"Dobrý den," pozdravím a podám recept.
Lékárnice zmizí na chvíli do skladu a nese malou krabičku. Popisuje ji a povídá mi o dávkování.
"Říkala Vám doktorka, co máte k tomu brát?"
"Ano," skoro jí skočím do řeči. "Mám se k tomu najíst."
Lékárnice se ušklíbne. "No to ne," opáčí. "Ty antibiotika ničí střevní flóru, musíte užívat Lactobacilus."
Nadechuju se k odpovědi, že rozumím, ale lékárnice jedním dechem pokračuje: "Na to tu máme tyhle.. kapsle," položí na pult mně neznámou krabičku, jejíž jméno začíná na Lact.
Dívám se na to a myslím na acidofilní mléko, které jsem nestihla vyslovit prvně.
"Kolik to koštuje," zeptám se. Píp. Sto dvacet šest korun ukáže pokladna.
"To nechci," kroutím hlavou. "Já jsem si říkala, že bude stačit acidofilní mléko."
Lékárnice zkysne jako po acidofilním mléku a říká: "Ale tam je toho nula celá nula nula," říká naštvaně, ale je vidět, že tomu, co říká moc nevěří.
"A máte novikov nebo jinou dezinfekci ran?" pokračuju v nákupu.

Tak dezinfekci ran nemají, ale drahé zbytečné pilule z reklam to ano. Odcházím s krabičkou antibiotik za třicet korun doplatku.

čtvrtek 17. června 2010

Dovolená v Řecku

Putuji údolím velkých hor k Obřímu dolu. Fouká mi do prsou silný chladný vítr, slunce nestačí ani pořádně pálit, jak mně vítr ochlazuje. Mám žízeň. Blízko teče čirá Úpa a já se na ní žíznivě dívám koutkem oka. To je krásná dovolená, krásná krajina, dovolená v Čechách, říkám svému příteli. Kamil je teď někde na pláži v Řecku...


Kamil je teď někde na pláži v Řecku. Leží a říká si: 

"To je vedro. Mám žízeň. Ani chlastat se v tom nedá. V deset dopoledne koktejl a máš ji do večera. Je vedro. Jako včera. To je nuda. Večer karaoke, němci se zas předvedou, ja. Nuda. Modrý moře, modrý nebe. Mám žízeň. Mávnu na Veroniku, aby mi přinesla pití z baru. Bude chtít za to namazat záda. Nechci se ani hnout. Je vedro. Pálí mně bradavky. Včera jsem usnul na pláži po třech Cuba Libre. Veronika se nudí. Líně posouvá brýle výš na nos a chodidlem stírá písek z levé nohy. Dusím se. V noci nefunguje klimoška. Aby si nemyslela, že jsem impotent. To je vedro, hrozný horko. Není se na co koukat. Němkám nad osmdesát kilo by měli vystavit pas na svlíkání do plavek. Topless Inge může bejt i horor.
Veronika na mně mluví. Chce, abych ji přines koktejl. Se zmažeš, říkám jí. Bude sranda, myslím si. To je vedro. Možná si půjdu zaplavat. Překročím děti a hrady z písku. Potopím si hlavu, abych neslyšel, jak pištěj a hádaj se o kyblík.
Veronika volá, že má žízeň. Kruci, Veru, já taky. Šíleně se nudim. Přinesu ji koktejl a rychle mizim. Dělám, že neslyším, jak volá, že chce natřít záda. Jdu si dát vodku. Zůstanu u baru. Přežiju to tu. Vedro má být celý měsíc. Za pět dní letíme domů. Jaký bylo Řecko, Kamile, budou se ptát. Skvělý, moře modrý, moře žrádla, moře chlastu. Moře holek nahoře bez. Příští rok jedu zas."

(napadlo mne cestou do Obřího dolu, říkala jsem to Tomášovi nahlas a moc jsme se nasmáli; slíbila jsem mu, že to napíšu)

pátek 15. ledna 2010

Krevní skupina


Proč jsem se na podzim loňského roku rozhodla dát poprvé krev?

V dospívajícím věku mi lékaři našli Gilbertův syndrom, který Dr. House v jednom díle jako hyperbilirubinemii zasměšnil :) Při mém studiu vyšší zdravotnické školy jsme navštívili transfúzní stanici a pokud si dobře vzpomínám, tak nás doktorka z té stanice učila Radiobiologii. Ta mi sdělila, že s bilirubinem vyšším 20 jednotek mne jako dárce nemohou vzít. A já věděla, že můj počet jednotek pod 20 byl naposled v 13 letech. Tak jsem to vzdala.

Loni Vodafone spustil kampaň Darujem a do toho mi pár kolegyň z práce řeklo, že darují či plánují dát krev. Já jsem si pořád říkala, co ten můj bilirubin? Avšak zavolala jsem na transfúzku do Ústí — zde mi lékařka po telefonu ochotně přiznala, že jestli nebudu mít alarmující výsledek jako 60 a výš a nebudu vyloženě žlutá, odběru to nevadí.

A tak jsem se loni vypravila a krev dala. Jakou mám krevní skupinu jsem se měla dozvědět až při druhém odběru.

Od přírody jsem zvědavá a nedočkavá a když mi kalendář na www.darujem.cz signalizoval, že 15.1. už můžu zase darovat, zavolala jsem na transfúzku a chtěla se objednat.

Sestřička mi řekla, že již mně mají v plánu přizvat na pevné datum a že mně moc chtějí, protože mám krevní skupinu nula negativní, což je podle jejích slov vzácná skupina.

Veděla jsem, že mám nulu, protože jsem se jednou otestovala. Ale že jsem zdědila po rodičích Rh faktor negativní — to mně nikdy nenapadlo. Vždyť ho má jen 16 % evropské populace!

Jsem člověk, který může přijmout krev jen takovou, jako má on sám — opět jen nulu negativní. Zato zachránit život s ní můžu komukoliv. Dost velký důvod ji chodit darovat pravidelně.