onaja

onaja

neděle 11. listopadu 2018

Den válečných veteránů

Milý světe, ráda bych uctila památku mého prapradědečka Františka Podrábského, který padl v první světové válce.
Ještě před 5 lety jsem o něm nic nevěděla. Při tvorbě rodokmenu jsem ho objevila a otevřela se přede mnou rodinná tragédie, která určitě nebyla nepodobná mnoha dalším.

Můj prapradědeček František Podrábský je mým příbuzným z otcovy strany. Narodil se 17. 9. 1878 v Kostomlatech pod Řípem 22. Když byl vyhlášen začátek Velké války, o které se říkalo, že odvedenci budou doma do švestek, bylo mu právě tolik jako mně, 36 let. Měl doma 4 dcery Annu, Miroslavu, Marii a Boženu. Božence nebyl ani rok. František byl sadař.

28. července 1914 vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srbsku. František byl zabit někdy 6. - 9. září 1914 na území dnešního Polska. Je pohřben na vojenském hřbitově v Tarnowce.
Válka je vůl.

Doma po něm zůstala 36letá vdova Alžběta s nejstarší 14letou dcerou - mou prababičkou Anna. Nastěhovala se k nim matka padlého Františka. 
Když moje prababička prozradila své matce, že čeká své první dítě, psal se rok 1922. Ten stejný rok vdova Alžběta umírá ve 43 letech. Na světě zůstává moje těhotná prababička Anna, je jí 22 let a stará se o všechny 3 své sestry, Božence je 9 let, když se narodí její první neteř. Anna se manželem Jaroslavem starají o své sestry a přibývající děti. Jaroslav umírá v roce 1939.
Anna zůstává na vše sama a její život končí v roce 1987, je jí 86 let a její život byl velmi těžký...

čtvrtek 23. srpna 2018

Záchvaty vzteku


Můj tříletý syn měl dnes ráno totální záchvat vzteku na veřejnosti. Dlouho spal, nic zvláštního se ráno nestalo, ale přesto, neměl dobrou náladu. A to nemluvíme o malém, naivním, průměrném záchvatu. Mluvíme tu o záchvatu, za kterej bys dostal Oscara. Mezi námi, byla jsem vlastně úplně ohromena rozsahem a silou hlasu mého syna. Myslím, že má jistou šanci na úspěšnou kariéru v heavy metalové kapele.

Snažila jsem se s ním mluvit. Snažila jsem se mu domluvit, aby byl rozumný. Snažila jsem se s ním pohnout, z toho místa, kde se rozhodl vrůst do země. Ale zvednout děcko, co má záchvat vzteku, není jako zvedat běžné dítě. Je to skoro jako zvednout velké vosí hnízdo. No, tak si to zkuste.
A lidi chodili kolem a čuměli. Někteří zvedali oči vsloup. Slyšela jsem, jak si jedna žena povzdechla "žišikriste". A jiná žena šla kolem s třemi malými dětmi a ti se všichni chovali jako dokonalí malí andílci.
A já? Já jsem jen tak seděla na chodníku hned vedle mého dítěte se záchvatem vzteku. A víte co?
Necítila jsem se trapně. Ani náhodou.

A něco vám řeknu, kdyby se mi to stalo před 14 lety, když jsem se poprvé stala matkou, cítila bych se ponížená. Myslela bych si "ach můj bože, každej si myslí, že jsem příšerná matka. Každej si myslí, že moje dítě je nejspratkovitější ze spratků. Ale teď, jako matka od tří dětí, matka s desetiletou zkušeností, jen jsem tam seděla a vůbec jsem se nestyděla.
Protože, hele, záchvat vzteku je prostě součást skutečného života a součást rodičovství. (bere si skleničku vína). Je to součást života dítěte, které se nám snaží říct své potřeby a přání. A já se přece nemám za co stydět. A ani vy. (napije se)

Nedovolte nikomu, abyste se kvůli němu cítili špatně. A když říkám nikomu, tím myslím i vás. Netrestejte se za to, že rodičovství může být někdy úplně šílený. A že vaše děti se občas chovaj jak šílený. Z čehož jste zas vy šílení. A to je nějak moc šílenosti. Ale to je OK! Výchovu jste kvůli tomu nezkazili.
(Namáčí lízátko do vína) Protože příležitostný záchvat vzteku neznamená, že jste špatný rodič. Ne, příležitostný záchvat vzteku znamená, (olízne lízátko) že dítě se stále učí, jak se vyjadřovat klidně a dospěle. A hele, vážně, znám zdravé dospělé, kteří stále makaj na tom, aby se dokázali vyjádřit bez vzteku.
(namočí lízátko) Můžete být přísný, férový, milující, empatický rodič, který učí své dítě způsobnému chování, odpovědnosti a laskavosti. A vaše dítě stejně bude dostávat záchvaty vzteku, protože... to je normální!

PS: na vaší cestě rodičovstvím, možná potkáte matku, která bude přísahat, že její dítě se nikdy nevzteká. A možná se rozhodla to říct proto, abyste se cítila špatně, protože vy máte vzteklouna. Nedejte jí šanci vás naštvat.
Poslyšte, radši bych byla tou mámou s nedokonalým vzteklounem, než tou matkou, která se rozhodla šlápnout druhé mamce na bebíčko. Jako fakt, blééé.

Takže až se vám to příště taky stane, nemyslete na to, co si o tom myslej ostatní, a nebuďte smutní. Soustřeďte se na své dítě a pokuste se z toho nezbláznit. Mějte na zřeteli jen potřeby svého dítěte a vaši příčetnost, místo toho, abyste se zabývali názory okolí. Můžeme teď říct "ámen"?
A pak se nakonec můj syn zklidnil a popovídali jsme si o tom, jak je normální se občas cítit naštvaný, ale jsou tu dobré a špatné způsoby, jak to dát najevo. A že není úplně nejlepší způsob ječet a nehnout se z místa. A pak jsem si dala lízátko, protože nikdo ho nezasluhuje tolik jako matka, která právě přežila záchvat vzteku svého dítěte a stále ho miluje do morku kosti.

pátek 11. května 2018

Rozhovor pro Šestinedělky.cz

Jedním z hlavních důvodů, proč mi přijde smysluplné podporovat ambulantní porod, je to, že když žena touží odejít předčasně s miminkem z porodnice, tak musí porodit přiměřeně dobře. Nejlépe bez léků. Stihne odejít předtím, než jí v porodnici stihnout zaplácat hlavu někdy zcela protichůdnými radami ohledně kojení. Nemáme dobré zkušenostmi s odděleními šestinedělí.
Pro internetové stránky, které se věnují šestinedělí jsem dala rozhovor Anetě Majerčíkové. Rozhovor si můžete přečíst zde.