Přeskočit na hlavní obsah

Žena považuje svůj porod za dobrý tehdy, když s ním může pracovat

foto: archiv Elišky Vlasty Kupšovské 
V našem prvním pořadu, který nese podtitul „Nerušit, rodím“, a který otevírá naše vysílání, budeme společně procházet stezkami nádherného období očekávání dítěte, kdy žena se stává jakoby jemným mostem ke splnění nového zrození na zemi. V dnešním prvním díle tohoto pořadu nahlédneme na porod jako takový, více se zaměříme na to, co může porod brzdit, ponoříme se do ženské intuice a vnitřního hlasu ženy a cesta nás na samém závěru zavede až k duchovnímu přesahu člověka, který žena může prožít právě skrze silný prožitek porodu. Ačkoli by se nyní mohlo zdát, že pořad je určen pouze ženám, prosím tímto všechny muže, aby neodcházeli, neboť každý z nás prožil svůj vlastní porod. Přeji vám příjemný poslech.

 "Porod jako radost. Porod jako bolest. Od nepaměti byl porod záležitost, která se odehrávala v kruhu žen. Ženská energie doprovázela rodičku a pomáhala jí projít porodním procesem. Ženská zkušenost byla hluboce přítomna v okamžiku, kdy se čerstvá matka poprvé zahleděla do očí svého novorozeného dítěte. Nejen v době těhotenství a porodu, ale po celý život mají ženy silnou touhu sdílení. Na rozdíl od mužů, kteří mají tendenci expandovat, objevovat a přemýšlet spíše přímočaře, se život ženy odehrává v cyklech. Naše prožívání je ovlivněno fází našeho plodného období, hormonálními procesy, které probíhají v našich tělech. Ženská moudrost se nejlépe projeví ve společnosti ostatních žen. Je to ono zmíněné předávání zkušeností. To moudro spočívá v umění nahlédnout do vlastního podvědomí ve způsobu, jak ženy využívají svoji intuici. Zkušenosti matek a babiček ovlivňují chování dcer. Ovlivňují jejich postoj k těhotenství a porodu. Vnímání porodu se během vývoje lidské civilizace mění. Poválečná doba přinesla v mnohých ohledech pokrok, především rozvoj techniky a medicíny. Přinesla však také institucionalizaci zdravotní péče. Porody se z domácího prostředí přenesly do nemocnice. Na jednu stranu tento trend spolu se stále se zlepšující úrovní medicíny znamenal v péči o rodičku a dítě mnohá pozitiva. Tím nejzásadnějším bylo snížení novorozenecké a mateřské úmrtnosti. Technické pojetí těhotenství a porodu však opomíjelo emoční stránku věci. Přerušilo kontinuitu původního ženského sdílení a proměnilo obsah zkušeností, které si ženy předávaly. Generaci našich babiček poznamenal strach z válečných útrap. Přežití pro ně bylo nutnou prioritou, proto se pro ně lékaři stali symbolem bezpečí a zárukou narození životaschopného potomka. Matky učily svoje dcery, že porod je bolestivá a stresující záležitost. Kde je strach, nebývá místo pro radost. Naše matky se tedy od svých matek nedozvěděly nic o radosti z porodu. Naučily se porod přijímat jako nutné zlo a vše nepříjemné brát jako daň za to, že miminko bude v pořádku. Na straně druhé se stala dostupnou zdravá výživa, hygiena a antibiotika, což také pozitivně ovlivnilo zdraví lidí i novorozenců. Zatímco na západ od našich hranic se ženy začaly postupně proti tomuto pojetí bránit a hledaly znovu cesty, aby rození převzaly zpět do vlastních rukou a samy za ně nesly zodpovědnost, u nás totalitní režim nadále manipuloval rodičky do pasivní role. Společenské klima přispívalo k nadřazenému přístupu zdravotníků. Poslušná rodička věřila, že jediným způsobem je prožít porod, je ho přetrpět. Bolest k porodu patří, ale i bolest lze vnímat různě. Dříve předávaná zkušenost hovořila o bolesti, která má u porodu svůj význam. O bolesti, která pomáhá rodící ženě najít nejvýhodnější polohu, ukazuje jí, jak spolupracovat s děťátkem, které se usilovně snaží dostat na svět. Pokud vnímáme bolest jako smysluplnou, nevyvolá v nás ochromující strach. Proti tomu bolest, která je příznakem nemoci, nebo zranění, bolest, jež ohrožuje, vnímáme negativně. Nepochopení významu porodní bolesti vede k tomu, že se rodička bojí. Bolest se stává patologií a lékař, který má za úkol patologie léčit, se snaží bolest zmírnit nebo rovnou eliminovat. Tím potlačuje i její produktivní sílu. Stejně tak jako bolest je nedílnou a přirozenou součástí porodního procesu také radost. Snad každá žena cítí, že největší radostí je právě okamžik narození miminka. Když maminka přivine svoje miminko do náruče, je bolest zapomenuta a vystřídá nad intenzivním pocitem štěstí.
Medicínské pojetí porodu však zbavilo ženy tohoto úžasného vyvrcholení celého porodního procesu. Systém, kdy maminka poprvé viděla svoje děťátko až mnoho minut po porodu pečlivě vydrhnuté, učesané a zavinuté v peřince, rodičky jen těžko mohly vnímat porod jako radostný zážitek. Rutinní postupy, které oddělovaly miminka od maminek, ženám ukradly radost z porodu. Tato radost není jen příjemným prožitkem, neznamená jen jakousi nadstavbu k porodnímu zážitku, naopak je to moudrý přírodní mechanismus, jež novopečené mamince pomáhá nastavit se na náročnou péči o miminko. Je silou, která dává rodičce energii a která probouzí základ toho nejdůležitějšího vztahu na světě. Vztahu mezi matkou a jejím dítětem.
Z knihy Bonding - porodní radost od Michaely Mrowetz, Gauri Chrastilové a Ivany Antalové."

Vítám vedle sebe ženu, která je mi velmi blízká, neboť jsem měla to štěstí mít ji u svého druhého porodu, Johanku Kubaňovou (web), porodní asistentku, pracující v komunitní péči a maminku 6 dětí. Vítej, Johanko, a děkuji, že jsi přijala pozvání k dnešnímu rozhovoru.

J: Dobrý den, dobrý večer.

X: Budeme si dnes v tomto novém pořadu společně povídat o velmi důležitém, významném a také křehkém čase v životě ženy i dítěte. Dnes konkrétně o okamžiku porodu, tedy příchodu děťátka na svět.
Johanko, prosím tě, mohla bys nám vysvětlit, co to znamená porodní asistentka pracující v komunitní péči (pdf)?

J: Je to porodní asistentka, která není zaměstnaná v nějaké porodnici, ale pracuje soukromě v domácím prostředí žen. Pečuje o ženu a dítě před porodem, kolem porodu a i po porodu.

X: První věc, na kterou bych se chtěla zeptat, jestli bys nám mohla v krátkosti popsat, co je to vlastně porod fyziologický, přirozený porod?

J: Já pracuji především s ženami, které jsou zdravé, nebo jak se říká - nízkorizikové, tzn. s ženami, u kterých lze předpokládat, že jejich porod bude v pořádku. Setkávám se tedy ženami, které mají v naprosté většině případů fyziologický porod. Co tedy fyziologický porod nebo zdravý, přirozený porod - má to různé názvy - znamená, jak vypadá? Je to porod, který spontánně začne. U ženy i dítěte zůstává během toho porodu stále nízké riziko – tedy žádné objevující se komplikace. To je vlastně to, co jako porodní asistentka neustále sleduju a vyhodnocuju. Toto nízké riziko se nemění, žena vlastně rodí sama a já jsem skutečně jen asistentka. Nedělám žádné velké intervence. Žena rodí vlastní silou, takhle i porodí, a po porodu je ona i její miminko také v dobrém stavu. Takto vypadá zdravý fyziologický porod, který nepotřebuje zásahy, ale je pro něj vhodný dohled a asistence.

X: Ráda bych teď citovala z knihy Znovuzrozený porod od Michela Odenta, který píše, že proces porodu je nedobrovolný proces. Nedobrovolnému procesu se nedá napomáhat a hlavní věcí je nenarušovat ho. Ženu, která má porodit, může tísnit přítomnost lidí i jejich postoj.

J: „Nenarušovat porod“ je tak velké téma, že to dokonce bylo hlavním mottem Světového týdne respektu porodu (STRP) v roce 2016. Tam jsme se celý týden bavili o tom, co znamená nerušit ženu při porodu, a proč je to důležité.

X: Já musím za sebe říct, že to bylo téma, které mne velmi zajímalo a přišlo mi velmi důležité o něm mluvit. Při svém prvním porodu jsem vnímala, jak mne stále někdo při porodu vyrušuje, a cítila jsem, že kdyby mě stále někdo nevyrušoval, tak by ten porod byl mnohem rychlejší. Především by byl mnohem krásnější pro mne, pro miminko i pro mého muže, který u porodu byl. Byla jsem velmi ráda, že tomuto tématu STRP věnoval. My se mu také budeme teď věnovat.
Johanko, co se v ženě odehrává, když nastane porod? Můžeme pak rovnou zmínit, co ho může narušovat.

J: Možná by někomu přišlo zbytečné bavit se o nějakém narušování porodu, protože hlavní myšlenka v naší společnosti je ta, aby byla zdravá matka a zdravé dítě. Jaképak rušení? Kdo by se u porodu něčím takovým zabýval?
Zapomínáme na to, že porod je křehký proces. O tom píše ve svých knihách Michel Odent. Porod je podobný milování. Milování a porod mají mnoho společného, kromě jiného také přítomnost stejných hormonů. Například hormon oxytocin - říká se mu plachý hormon. Říká se mu tak proto, že je účasten procesu, který když je nějak narušen, vyplaší se. Tělo ho přestane vylučovat.
Kdyby u porodu, podobně jako u milování, byla nějaká osoba, která tam nepatří, nebo když je tam moc světla, když se žena cítí pozorována, tak to všechno může být narušování. Třeba i to, že někdo přijde a rozsvítí, nebo přijde někdo a práskne dveřmi. Nebo naopak nechá otevřené dveře. To vše můžou být rušivé faktory. Někomu to možná připadá absurdní. Ženám přece jde o to, aby se narodilo zdravé dítě a aby žena sama byla poté také zdravá. Nenarušování porodu ale znamená, že ten porod pravděpodobně půjde lépe, a pak je tam větší šance, že nebudou potřeba žádné intervence, a že ten porod bude dobrý. Protože porod bez zásahů do něj je většinou pro ženu a pro dítě ten nejšetrnější. Intervence by se měly dělat jen v případě, když jsou nutné. Nenarušováním porodu se lze některým intervencím vyhnout.

X: Můžeš prosím objasnit, co jsou to intervence?

J: Intervence znamenají nějaké zásahy do porodu. V lékařském prostředí se tím myslí podávání léků, protržení plodových obalů, odnesení dítěte po porodu matce za účelem jeho vyšetření. Intervence může být i příliš mnoho nezvaných lidí u porodu, nebo někdo řekne něco necitlivého nebo neustále mluví. Ale to už se dostávám do tak citlivých oblastí, kde by možná zdravotníci v porodnici řekli, že to jsou věci, kterým se nedá vyhnout. Ale i tyto věci mohou ten porod narušovat.

X: Já za sebe vnímám, že dnes se zdravotnická společnost více soustředí na to, a argumentuje i tím, že je potřeba, by se narodilo zdravé děťátko. Někde dál samozřejmě je i ta zdravá žena. Ale někde úplně na okraji stojí psychika ženy. V případě, že dojde k necitlivým zásahům do toho porodu, může to mít poměrně značný vliv na průběh vztahu po porodu maminky a miminka. Vnímáš to podobně?

J: V celé naší západní kultuře, teď mluvím o Evropě a také Americe, se v porodnictví argumentuje tvrdými daty. To jsou úmrtnost a nemocnost, tedy data, která jsou kvantifikovatelná. Kvalita porodu je až druhořadá. Kvalita se ale z dlouhodobého hlediska promítá do života ženy z hlediska psychického. To je něco, o čem právě mluvíš - že pro tu ženu je i prožitek z porodu důležitý. Jestli ji to v životě posílí, jaký byl porod, nebo jestli jí to naopak sebevědomí srazí. To se tvrdými daty, kterými se porodnictví vyhodnocuje, nesleduje. Řekla bych, že ale právě kvalita porodu je pro samotné ženy důležitá, protože každá žije svůj životní příběh. V tom příběhu tvrdá data (ano matka přežila, dítě přežilo), mají samozřejmě svou hodnotu, ale důležitý je pro život ženy i samotný příběh porodu a co jí to do života dalo. To je pro ženu důležité a to je důležité i pro rodinu, tedy nakonec i pro muže. Takže nejenom ty holé skutečnosti jsou důležité, ale také to, jak jsem ten porod prožila a co to v mém životě znamená.

X: Ty se setkáváš s hodně ženami, které porodily děti, nebo se chystají porodit svoje děťátko. Jaké máš ty osobní zkušenosti s tím? Vyhledávají tě třeba ženy, které právě měly nějaký traumatický prožitek u prvního porodu a chtějí ten porod jinak, nerušeně prožít?

J: Já ty ženy vidím víckrát, nevidíme se prostě jen jednou, ale žiju s nimi nějaký jejich příběh. Vždy probíráme, jaký byl jejich předchozí porod, nebo pokud to bude jejich první, tak jak si svůj porod si přejí. Většina žen se tím dalším porodem chce někam posunout. Takže zmiňují, co se jí na tom prvním porodu líbilo nebo nelíbilo. Co si přejí, anebo naopak, co si nepřejí a chtějí vylepšit. Považuju za důležitá nejenom ta tvrdá data, ale i to, jak se to dělo.

X: Dalo by se říct, co ženy nejvíc vyrušuje? Nebo je to velmi individuální a nedá se to vůbec tak popsat?

J: Mohu sdělit to, co mi ženy říkají, že by chtěly změnit. Někdy chtějí více rozhodovat o vlastním porodu, pokud u minulého tuhle možnost nedostaly.
Porod doprovází podmínky, které žena nemůže změnit. Každá žena, když rodí, má nějaký práh bolestivosti - je to pro ni více nebo méně bolestivé, každé dříve či později odteče plodová voda. Ale ona potřebuje, aby měla možnost s těmi podmínkami, které jsou jí dané, pracovat. Aby mohla využít svoje rezervy - fyzické, psychické, duchovní, sociální. Žena považuje svůj porod za dobrý tehdy, když s tím, co jí bylo dáno, může nějak pracovat. To je její aktivní příspěvek. A ani nejde tak o to, jestli jí byl dán lehčí nebo těžší porod, ale o to, aby mohla využít své rezervy, v rámci toho, co je pro ni dané. Když žena ty možnosti má, když jí jsou možnosti vlastního přispění a rozhodování ponechány, tak potom taková žena i třeba porod, který nebyl úplně podle jejích představ, nebyl úplně bez intervencí, považuje za dobrý, protože se tzv. dobře poprala s porodem. Zatímco jiná žena, která má třeba objektivně lehčí porod, ale je do něj hodně zasahováno, tak odchází s pocitem, že porod by na ní jaksi více či méně proveden.
Takže výsledek porodu je jedna věc, kterou ta žena samozřejmě ve svém hodnocení započítává. Výsledek je pro ni důležitý, ale také ten způsob: JAK.
Jelikož se s ženami (v těhotenství) vídám delší dobu, tak i pro mne je důležitý prožitek té ženy, ten příběh, který ta žena u porodu zažije. Můžeme to nazvat třeba i nějakou duchovní dimenzí porodu, psychickou, psychologickou. V tom se možná odlišuju od klasického českého porodnictví. Znám ženy delší dobu, vím, co je pro ně důležité a snažím se jejich přání naplnit. Stává se, že mne ženy opět zavolají, když jsou znovu těhotné, a setkáváme se občas i později. Stávám se někdy téměř součástí rodiny.

X: Hodně se mluví o tom, že žena při porodu by se měla cítit v bezpečí a uvolněná, aby mohla vůbec přivést děťátko na svět, a prožít porodní radost. Zažila jsem si to u svých dvou porodů, které byly rozdílné. U druhého porodu se mi podařilo vytěsnit strach z toho porodu, z té bolesti a podařilo se mi zacítit se do toho svého nitra a důvěřovat sobě i miminku, že jsme oba připravení na ten krásný okamžik, kdy vykoukla moje holčička na svět. Vnímala jsem v té důvěře obrovskou sílu, která procházela skrze mne a která pomáhala tomu děťátku, a to bylo moc nádherné. Došlo k tomu právě proto, že ten porod nikdo nenarušoval. Bylo splněno všechno, co jsem si přála, přestože porod probíhal v porodnici. Velmi pozitivně jsem vnímala nízkou hladinu světla, příšeří, které tam bylo, žádné ostré světlo. To oproti tomu prvnímu porodu sehrálo velkou roli. Bylo tam mnohem méně lidí, byla tam žena, což jsi byla ty, která mi dodávala důvěru, že všechno dobře jde a že to zvládám výborně. To mi chybělo velmi u mého prvního porodu. Nedocházelo skrze kapačky k přidávání žádného dalšího oxytocinu. Měla jsem možnost se stáhnout do toho svého nitra a vnímat jenom sebe a to miminko, a pokud jsem chtěla, tak jsem třeba chytla někoho za ruku, ale to bylo vlastně všechno a mohla jsem se soustředit na ten probíhající proces a těšila jsem se. U prvního porodu jsem se hodně bála a navíc tam nebyl nikdo, kdo by mi řekl, že to jde dobře. Ten druhý porod byl pro mne díky tomu nenarušování opravdu radostný. Jako jeden z nejdůležitějších bodů toho nenarušování pro mne je, že ta žena najednou může slyšet ten vnitřní hlas, svou intuici, slyší i to miminko. Vždyť mnohé ženy říkají, že během těhotenství si povídají se svým miminkem a ví, v jaké poloze v bříšku je, aniž by jim někdo dělal ultrazvuk. Neříkám, že to jsou všechny ženy, ale mnohé ženy to takhle mají a je to v přírodě určitě tak zařízené, že pokud žena v bříšku děťátko nosí, tak je umí i přivést na svět. Samozřejmě se mohou stát situace, kdy ta příroda to zařídí jinak, a třeba to i nedopadne dobře. Jak to vnímáš ty? Za mne je to úplně ta jedna z těch nejdůležitějších věcí a musím říct, že u svého druhého porodu se mi dokonce stalo, že pan doktor, který byl u toho porodu, pak řekl, že ten můj druhý porod dopadl tak krásně a všichni ho tak krásně prožili, díky tomu, jak jsem ho prožila já. A to když řekl muž a ještě doktor! On řekl, že pro něj je důležité, jak žena cítí svůj porod, jak se na něj dokáže naladit, to bylo něco velkého.

J: Ženy potřebují prostor, aby mohly rodit ony. Ty jsi teď zmínila přání, které jsi měla ty. Některá žena může mít přání jiné. Důležité je, aby žena měla prostor a čas se soustředit sama na sebe, protože potom může cítit, co si vlastně přeje. Může si to vůbec uvědomit, může sama sobě vyhovět, nebo může svému okolí sdělit, co potřebuje. Když zdravotníci porod hodně vedou, tak ta žena ten prostor nedostane.

X: Cítíš, že ženy jsou dnes odpojené od své intuice?

J: Nedovolila bych si to říct paušálně, ale náš zdravotnický systém žádný prostor intuici nedává, ani ji nepojmenovává. Mám pocit, že se k tomu dnes ženy musí dopracovat, nebo jim někdo musí říct, že intuice má u porodu taky svůj prostor. Náš zdravotnický systém funguje na kvantifikujících věcech, tzn. číslech a přístrojích. Já využívám tyto kvantifikující metody ve své práci také, ale intuice má pro mne stejnou hodnotu. Je to prostě jiný nástroj. Někdy se ženy ptám, jak se cítí a beru to vážně. Intuice je pro mne jeden z nástrojů, podobně jako mám doppler nebo fonendoskop. Intuice mi také podává informaci. Stejně jako přístroje anebo zjištění pohmatem mýma rukama. Hovořím teď o intuici ženy, ale také myslím i svou intuici. Obě tam mají své místo, protože některé věci mi žena řekne a některé vycítím.
A ještě k tomu tématu: Nerušit. Když přicházím k porodu, tak pro mne to první, co udělám, je nějakým způsobem splynu se situací, do které přicházím. Rozhodně nejsem ten, kdo by zhurta otevřel dveře, rozsvítil a říkal, tak tady jsem, a teď to budeme dělat tak a tak. Já jsem naopak ten, kdo tam jakoby vplouvá, a prvním čase se orientuju, co se tady vůbec děje.

X: Ladíš svoji intuici na prostředí.

J: Dělám si svůj obrázek o situaci, do které přicházím, ale ještě nehodnotím. První je vnímání. Nemůžu si dovolit rozsvítit, práskat dveřmi, být hlasitá. To můžu možná později, když zhodnotím, že to je potřeba. Ale to ladění je důležité. To je pro mne to „nerušit“. Mám-li něco u porodu narušit, tak k tomu musím mít nějaký důvod. A narušení je pro mne každý zásah, třeba i to, že ženě poslechnu srdeční ozvy dítěte. Neznamená to ale, že bych to nedělala. Já si to s ní předem dohodnu. Ale jsem si vědoma, že to je narušení, takže s tím šetřím. Čekám na vhodnou dobu, na souhlas. Někdy šetřím i se svou přítomností. Dávám si třeba pozor i na to, jak jsem fyzicky ženě blízko. I to pro ni může znamenat narušení. Já jí tím, jak jsem od ní daleko, dávám něco najevo. Když s druhým člověkem mluvíte, tak i tím, jak se tváříte, jak gestikulujete, i koneckonců, tak jak jste daleko, mu dáváte něco najevo.
Ten porod je prostě křehký a je to takový tenký led. Nějaká intervence - dobře myšlená - může být tou ženou, nebo těmi rodiči následně vnímána jako neadekvátní. A zase na druhou stranu, jak se ti zdravotníci mají chovat, aby něco nezanedbali? Mezi těmito dvěma póly je třeba se pohybovat, a proto mi připadá, že tichý příchod k porodu je na místě. Aby člověk vycítil, co tam je vhodné, nebo ne. Když porodní asistentka nebo lékař k porodu přichází jako ten, kdo ten porod „dělá“, tak je žena na nižší úrovni a zdravotník výš. Já to dělám obráceně. Přicházím jako ten, kdo je níž. Často se to projevuje v tom, že třeba sedím na zemi a ta žena je výš. Je to takový vnitřní postoj. Ten mne vede ladit se na to, co tam už je, a ne být tím, kdo něco nového vytváří.

X: Jak potom postupuješ dál? Jsi pozorovatelka, dá se to tak říct, že pozoruješ?

J: Ano. Já říkám ženám, že jsem u porodu dohled a hlídám hranice fyziologie porodu. Pokud se u porodu něco dotýká hranic fyziologie, tak já to ženám řeknu. Mluvíme spolu o tom, co se děje, nebo kam by se to mohlo vyvíjet. Sleduju postup porodu dál a v případě, že by se to vyvíjelo směrem pryč od fyziologie, tedy ne dobrým směrem, tak potom začnu být důraznější, říkám, co se děje. Pak je třeba, aby přišel lékař.
Jsem přesvědčena, že porod jde nejlépe, když jde sám o sobě. Uznávám nějakou moudrost těla i mysli rodičky, můžeme to pojmenovat jejich inteligencí. Ten nový mozek, který máme – neokortex, je při dobrém postupu porodu trochu potlačen. U dobrého porodu je v činnosti archaická, stará část mozku. Já tuto archaickou moudrost uznávám, já na ní stavím mou filozofii. Vycházím z toho, že porodní proces sám o sobě je dobrý a že když do něj nebudu moc zasahovat, tak půjde nejlépe. A teprve v momentě, kdy něco není úplně v pořádku, tak začínám něco dělat, něco říkat, něco radit. Což se taky někdy stane, ale můj prvotní postoj vychází z toho, dát šanci fyziologickému porodu.

X: To je krásné. Jak jsi teď zmínila ty dva naše mozky, že mi přijde logické, když něco ten porod narušuje, tak to zapíná ten nový velký mozek.

J: K tomu je třeba se zeptat, co stimuluje ten nový mozek - „neokortex“? Je to třeba mluvení - když po ženě chceme nějaké racionální informace, třeba čísla – to je úplně nejhorší. Také světlo, jakákoli smyslová stimulace probouzí neokortex. Starý mozek nepotřebuje tolik vjemů a přemýšlení.
Žena se při porodu ponoří se do sebe, jako by byla na jiné planetě. Já to poznám tak, že žena už moc nekomunikuje se svým okolím. Je ponořena v sobě, ale zároveň je snadno vyrušitelná.

X: Snažíš se pomoct ženě, aby prožila porodní radost. Porod ale bolí. Jak lze prožít radost u něčeho, co způsobuje naprosté fyzické vyčerpání?

J: Pro mne je porod i duchovní záležitostí. Porod je extrémní fyzická zátěž pro ženu. Někdy se člověk dostane k duchovním zážitkům, když zažije extrémní fyzické podmínky. Třeba když člověk nějakou dobu nejí, nebo pobytem ve tmě, nebo výstupem na vysokou horu. Porod v ženském životě má podobnou možnost. Je to prostě extrémní zátěž a jde o to, jak se s tím žena dokáže nějak popasovat nebo poprat. Je normální, že když jste v extrémní zátěži, tak vám nastupují různé myšlenky. Můžete se dostat do duchovní oblasti, kam se člověk dostane pod nějakou zátěží. Pro mne má porod ten potenciál, že se žena může spojit s něčím, co ji přesahuje. Žena u porodu má možnost přerůst sama sebe. Tahle situace samozřejmě není lehká. Ne každá žena tuhle výzvu přijme a ne každá se s tím popere. Některá z toho třeba nějaký způsobem uteče. Je to prostě těžký výstup na vysokou horu. Můžete to vzdát, můžete si vzít helikoptéru, můžete i umřít. Nebo to zvládnete vlastní silou. Ale když to prostě zvládnete, tak na sebe už celý život budete hrdá! A to je ten potenciál, který si žena z porodu může odnést a za to to prostě stojí.
Některé ženy říkají, že si přály prožít porod vlastní silou, ale že jim to nebylo dáno. Že jim to nebylo umožněno, protože tam bylo plno rušení a neměly prostor soustředit se samy na sebe. Protože ten výstup vlastní silou vyžaduje, aby se člověk vnímal, uvědomil si svoje rezervy a svoje možnosti a pak je mohl využít. A když vás někdo vyrušuje, tak to pořádně nejde. A byť ty ženy měly objektivně z hlediska tvrdých dat dobré porody - žena byla zdravá a dítě zdravé - tak přesto z toho někdy vycházejí zklamané. A to mi připadá škoda, protože ta žena byla zdravá, měla dobrý porod, tak proč z toho nemá také dobrý posilující zážitek – porodní radost?
Mohlo tam být vyrušování, které možná zdravotníci ani žena v tu chvíli ani tak nevnímali, ale pro ženu se to stane tématem až pár týdnů nebo měsíců po porodu, když si ten zážitek porodu sedne, ona si to až potom uvědomí. Takhle dlouhodobá pozorování nikdo nedělá, odlišného hodnocení porodu si všimne jen ten, kdo je s ženou v užším kontaktu. Ke komu má ta žena důvěru, že mu to nakonec vůbec sdělí.

X: Možná právě proto, že to je tak intenzivní prožitek, intenzivní práce, tak právě je to jeden z okamžiků, kdy člověk může prožít ten svůj duchovní přesah. A když tím narušováním někdo ženě vezme tuhle možnost takového probuzení, vnitřního uvědomění si, co v ní je skutečně hybnou silou, která vnímá plně svoje tělo, svoje miminko, tak cítí, že jim někdo něco ukradl, že je někdo o něco obral.

J: Porodit dítě vlastní silou je pro plno žen hodnotou a promítá se to potom i do sebevědomí té ženy a do toho, jak jde žena dál životem. Plno žen skutečně považuje za svůj výkon porodit dítě. Taková žena potřebuje k tomu, aby byla dobrou matkou a ženou a splnila dobře svůj úkol, pocit, že své dítě skutečně porodila ona, a to vlastní silou. To znamená, aby mohla využít svoje rezervy, které prostě má, byť jí někdo třeba pomůže. Ale ne, že to udělá za ní.

X: Je to okamžik důležitý nejen pro tu ženu, ale i pro to děťátko. To jak to celkově společně zvládnou, že potom i to dítě, pokud to všechno dopadne přirozeně a společně to prožijí s tím přesahem, tak potom i to dítě má pevný bod k vykročení do toho dalšího života.

J: Ano určitě, protože matka a dítě jsou spojené nádoby ještě dost dlouho po porodu. Žena, která se obtížně vyrovnává s porodem - a to skutečně může trvat měsíce – může mít potíže cítit se pro své dítě jako dobrá máma, oproti ženě, která od začátku září.

X: Já bych se tomuto tématu chtěla věnovat v některém z příštích pokračování pořadu, takže se můžete těšit, že se třeba příště budeme bavit o tom, jak přišly na svět dnešní generace, jak jsme přišli na svět my, jaké byly porody a jakou to má nebo může mít souvislost s dnešní společností. S tím, jak prožíváme vztahy mezi sebou, jaká dnešní společnost je, jaké jsou vlastně souvislosti, které mnohdy nevidíme, a přesto jsou a jsou velmi důležité. Podle mne je dobré je vidět, pochopit a začít to dělat správně, tak jak to má být a to je právě „nerušit porod“ a snažit se být respektující k tomu, že žena má svoji svobodu stejně jako kdokoli jiný, svobodu v tom, jak přivede na svět svoje děťátko. Chtěla bych to říct s respektem k těm zdravotníkům, kteří se snaží pomáhat tomu, pokud dojde k nějakým těžkostem při porodu, tak samozřejmě do porodu zasáhnou. Ale pokud ne, dokážou sebe upozadit a stojí jako ty jako ti pozorovatelé a ponechají ženě možnost prožít si ten svůj duchovní přesah, tu svou intuici a zažít potom tu svoji radost z porodu. Zažít tu přeměnu z té ženy, která nosila miminko v bříšku, v maminku zářící a schopnou postarat se o své miminko.

J: Mám respekt k porodu samotnému, tzn. k tomu přírodnímu procesu, k přírodě. Někdo by si možná mohl myslet, že když tu užívám taková slova jako „duchovní“, že to je přehnané označení. Ale když je ženě umožněno, aby porodila vlastní silou, tak se ta žena dotkne toho, že si uvědomí sílu porodu, toho porodního procesu. Toho, čeho je vlastně součástí. Porod je nedobrovolný v tom, že přijde bez vůle ženy náhle a ona se snaží ho nějak následovat a nějak se s ním vypořádat. Když jí to nikdo nevezme nějakými zásahy nebo léky, neruší tento proces, tak si ta žena uvědomí, že je součástí něčeho, co ji přesahuje. Někdy si my - naše západní materialisticky pojaté zdravotnictví - myslíme, že všechno se dá zařídit. Dá se udělat císařský řez. Dá se udělat indukce. Málo si však připouštíme, že příroda je mocnější než my a do určité míry si to přesto udělá podle sebe. To mne vede k pokoře, když si uvědomím, že porodní proces nás de facto přesahuje a my jsme jen jeho součástí. Žena si to v tom porodu také může uvědomit, když ji necháme, aby porodila vlastní silou. Ona pak žasne nad tou silou!
Já jsem se u svých vlastních porodů cítila být pozvána touto silou ke spolupráci. Na něčem tvořivém s ní mohu spolupracovat a není to jednoduché! Brala jsem to jako spolupráci mého těla s touto silou a moje mysl to dovolila. Moje mysl tam byla jako třetí faktor, která té spolupráci řekla, ano. Taky mohla říct, že ne.

X: Otevřela ses tomu. Dovolila jsi tu spolupráci.

J: U prvního porodu jsem klopýtala za svým vlastním porodem, ale u druhého porodu už to pro mne byla spolupráce. „Můžeš se mnou spolupracovat, můžeš taky jít proti mně, ale asi se ti to nevyplatí.“ (ženy se smějí)

X: To je nádherné. Teď jsem velmi vděčná za tu hloubku, která vyplynula z našeho povídání. Děkuji, Johanko, děkuji za rozhovor. Děkuji za tvůj čas. A budu se těšit, že se třeba potkáme u dalšího pokračování, s tebou nebo s jinými krásnými ženami, které mají zážitky ze svých porodů. Hezký večer a brzy na slyšenou.

Text byl vytvořen ze záznamu rozhlasového pořadu Jsem žena... - Nerušit, rodím vysílaného dne 20. září 2017.