onaja

onaja

čtvrtek 16. října 2014

Půl roku poté

Foto: Richard Matiašek
Zde je můj domácí úkol, který jsem začala vypracovávat 7 měsíců po porodu mého syna. Protože už jsem technicky vše popsala zde, zkusím se obejít bez detailů.

Vím a cítím, že porod začal sám a bylo to kouzelný. Prvním náznakům jsem příliš nevěřila, váhala a bála jsem se, že se to opět zastaví, jako se to podle mne už jednou stalo. Kontrakce byly pravidelné, jejich rozestup byl krátký, čekala jsem, že začnem na 10 nebo 15 minutách rozestupu :). Mezi úvahami, jestli to je už ono, jsem přemýšlela, kdy má moje dula Eliška přijet. Aby nepřijela zbytečně. Zbytečně brzo, nebo aby nepřijela pozdě. Abych ji neotravovala. 


Kolem desáté dopoledne jsem šla za spícím manželem a celkem bez vzrušení jsem mu pověděla, co cítím. Než jsme se rozhodli, co budeme dělat, prohlíželi jsme si moje dětské fotografie a pak jsme šli na procházku do našeho okolí. Při chůzi kontrakce slábly a mně bylo smutno, že zase nic nebude. Bylo krásně a tak jsme se posadili na lavičku. Opalovala jsem se, ruce za hlavou, nohy natažené, mírně rozkročené. To přišla první silnější kontrakce. A další. Výborně jsem ji rozdýchala :) Měla jsem dobrý pocit, že postupuju dál. Po obědě, vaně a sklence červeného už jsem nepochybovala, že rodím. Stihla jsem to ještě připsat ke svému internetovému deníčku dvěma slovy: URČITĚ RODÍM.


Ve vaně kontrakce ani nezeslábly, ani nezesílily, chvíli to opravdu vypadalo jako mejdan. Poskládaná vysoká těhotná žena se sklenkou červeného v ruce ve vaně (dolej mi ještě, prosím) a její manžel sedící na záchodové míse. Brzo jsem ho z toho místa vyhnala, rozhodla jsem se rodit na toaletě (neurvi topení, neboj, jen ty trubky drtím).


Opuštěním vany a přesunutím do ložnice na postel začal porod opravdu.
Nemluvila jsem s bříškem, nijak jsem si tvorečka ve mne neuvědomovala. Přestala existovat moje svobodná vůle, tělo fungovalo samo a dávalo mému zbytku vědomí zabrat. Příšerně to bolelo. Manžel měřil kontrakce (jak dlouho trvala? dvacet vteřin. to není možné, bolí to tak dlouho!) Někdy kolem půl šesté jsem odhodila mobil a přestala měřit, jak dlouho trvaj a jak často jsou. Nebyl čas. Nebyla úleva, jen na okamžik. Myslím, že jsem se i bála toho, že brzo přijde další kontrakce. Nijak jsem si nepomáhala. Nebyla jsem vystrašená, to ne, až na malý okamžik, když možná kolem sedmé večer jsem si nahmátla ve vchodu poševním něco jako balonek naplněný vodou. Panika, že se jedná o pupečník. Telefonát s Eliškou. Dvě minuty, je to plodový obal, je to ok. Díky, odhazuju mobil a řvu bolestí. Kdy jsem začala řvát? (intenzita řvu = víc než na hokejovém zápase a přestala jsem se krotit) Možná asi když jsem se přesunula z vany do postele. Jo ještě si vzpomenu, bojujíc na posteli s kontrakcemi (ano, bojovala jsem s nimi a to byla určitě chyba, chyběl mi člověk, který by mi řekl, ať nebojuju), že jsem manžela požádala opět o napuštění vody ve vaně. Už jsem do ní ale nevlezla.


Kde jsme to byli? Jo panika, bolest, Eliška na cestě. Chodila jsem bytem jen v tričku sem a tam, držela se bílého stolu a věšela se na manžela, který byl úplně klidný. To bylo to nejlepší, co mi mohl při porodu udělat! 


Prostě ta doba, kdy jsem vylezla z vany (16:00) a než přijela Eliška (20:30), bylo peklo. Znovu zmíním, že to byl boj s kontrakcemi. Na mimino jsem snad vůbec nemyslela, pokud vůbec jsem stíhala myslet.


Eliška přijela, slyšela z ulice, že v domě rodí žena. Než přišla za mnou na záchod, kde jsem seděla, jen tak tak jsem uklidila nepořádek pod sebou - nechtěla jsem přece přivítat hosta takhle (a hele, přece jen jsem stihla myslet). V okamžiku jsme se rozhodli, že jedem do porodnice. Kontrakce byly furt. Dokonce bych mohla tvrdit, že jen skončila jedna, vzpomněla jsem si, že bude další a přišla. Snad bych i věřila, že jsem si je vyvolávala :)


Chvíli před tím, než dojela Eliška jsem pocítila chuť tlačit jako na velké. Schylovalo se k velkýmu finále. Znejistila jsem. Protože jsem si myslela, že tlačit se bude až v porodnici. Ano, já jsem si myslela, že mi řeknou, jak mám tlačit.


Takže následující události mohly proběhnout jinak a doma. 


Já s kontrakcí co minutu dvě jsem se oblékla, nazuli mi letní sandály a vezli do porodnice. Mne, které co chvíli mohla prasknout voda a rodila jsem. V autě jsem řvala bolestí, ale neměla jsem strach. Jen dnes už vím, že jsme nikam nemuseli jezdit. Myslím, že bych porodila na podlaze v koupelně. 


Ušetřila bych si porod s nesympatickou lékařkou a tím pádem nástřih. Věřím tomu, že bych porodila miminko v plodovém obale, nebo by obal praskl ve správný okamžik sám.


Kdy jsem se poprvé spojila s miminkem? Když se měla blížit kontrakce, při které mne měli naříznout. Sbírala jsem sílu a dala jsem život.


Byla jsem strašně moc překvapená, když jsem své dítě poprvé viděla. Jako bych se soustředila na porod, na tělo, na bolest a na mimino vůbec. Byla jsem překvapená, že to je dítě a že je moje. Nemohla jsem a dosud nemohu uvěřit a nechápu, že jsem stvořila člověka dokonalého. Tělo, které samo funguje, žije, křičí, kadí a čůrá.
Tenhle pocit jsem měla už v těhotenství. Dal by se nazvat "Je to opravdu člověk tam uvnitř?" Je to vůbec možné? A jak o tom mohu pochybovat, já, s tím, co jsem studovala fyziologii člověka a jsem tak sečtělá ohledně biologie člověka?
Jak bude vypadat? Vypadá vůbec už nějak?

Porod je darování fyzické podoby tomu, co do té doby bylo pouze vyboulinkami na mém břiše.

Těhotenství bylo skvělé. Období, kdy jsem se cítila důležitá, úplná a bohatá. Po porodu mi bylo moc líto, že už je po všem. Občas, když mne i teď něco dloubne v břiše, si vzpomenu, jestli to není moje těhotné já. Bylo mi krásně, být těhotná.. Jasně, měla jsem vytoužené dítě, krásné, zdravé, dokonalé, ale chybí mi ten vnitřní pocit požehnaného stavu. Že jsem jen matka. 


A tak od té doby objevuju tuhle novou roli, která mi zůstane do smrti. Musím a věřím, že to postupem času pochopím a spojím si těhotenství s mateřstvím.