onaja

onaja

sobota 8. března 2014

Příběh pro Ivanu I.

808. Tou cestou, tím směrem prý jsem se jednou měla dát

(Příběh pro Ivanu I. a II. vznikl na popud situace kolem porodní asistentky Ivany Königsmarkové. Oba byly uveřejněné na stránkách Příběhů. Příběh I. a II. jsem napsala dva měsíce po porodu, na radu své duly, a pak ještě jednou po půl roce, až budu mít odstup. Ty příběhy se liší. Pro Vás, které se potřebují vyznat ve svých pocitech, zážitcích a přemýšlí, jak s nimi pracovat, jsem  zveřejnila všechny příběhy. Zde je Příběh I., zde Příběh II., který navazuje na první, a zde Příběh sepsaný po půl roce.)

Můj příběh, který jsem se rozhodla sepsat, věnuji svému manželovi, Elišce Pláničkové a Ivaně Königsmarkové. Svůj příběh jsem se rozhodla rozdělit na dvě části. Na porod a předporodní přípravu.
Jsem člověk, který si cestu k ženství nacházel dlouho, ale nakonec ji nachází. Nemohu říct, že našel, protože ženu větší než včera ze mne každý den dělá můj syn Aleš.
První krok k naslouchání svému tělu jsem uskutečnila na sklonku roku 2005, kdy jsem naposledy užila hormonální antikoncepci, a postupem dalších let se ze mne stala nepřítelkyně tohoto druhu antikoncepce. Ne, neměla jsem při jejím užívání zdravotní problémy. Prostě mi nějak došlo, že už ne. Od teď si muži začnou dávat pozor. Ovlivnila mne moje vedoucí oboru na škole, když při osobnějším rozhovoru řekla, že s manželem ochranu nepoužívají a že jim roky vychází „dávat si pozor”. A já v té době nechtěla věřit, že to jde a že to je možné. Vždyť na gymnáziu při hodinách biologie nám bylo vštěpováno, že nejlepší ochrana před otěhotněním je HA a všechno ostatní doprovází tak nízká procenta spolehlivosti. Hlavně neotěhotnět!
Někdy na jaře 2010 jsem musela na internetu zavadit o symptotermální metodu předcházení otěhotnění. Krom toho, že se po pár měsících dala používat jako antikoncepce, mne naučila také vidět průvodní znaky ženského cyklu. Dala mi rozumět mým náladám a naději, že tyhle smutky za pár dní přejdou, a naopak, že mi přicházejí krásné dny a měla bych si je užít. S touto metodou šlo i celkem plánovat dva tři měsíce do budoucna dovolenou, apod.
Ale nejdůležitější pro mne bylo, že jsem se učila znát, kdy je mé tělo plodné, a kdy nikoli. Zatím vždy se 100% přesností.
S mým manželem jsme přišli do jiného stavu právě při prvním pokusu, ačkoli to byl spíš nultý pokus. V té době byly zrovna povodně, já jsem byla ve stresu, jak se dostanu do práce, jak jsou na tom mí přátelé, a protože jsem občas spala jinde a špatně, tak se na správné výsledky ranního měření bazální teploty nedalo moc spolehnout. A tak jsem přišla do jiného stavu o měsíc dřív, než jsme se chtěli začít pokoušet. Už druhý den po tomto nultém pokusu jsem věděla, že se něco přihodilo. Ale pak jsem to pustila z hlavy až do doby, než měla přijít menstruace. Ani týden zpoždění mne „nerozhodil”, sváděla jsem to na prodloužení cyklu po stresu – zažila jsem takové cykly párkrát.
Bylo mi to nad slunce jasné, čekáme rodinu.
První srážka se zdravotnickým systémem nastala hned během prvního telefonátu na gynekologii, kde jsem měla kartu již od roku 1999. „Dobrý den, chtěla bych se objednat k paní doktorce, jsem těhotná, mám pozitivních několik testů.” „Objednáváte se do poradny, nebo na potrat?” – nepotřebuje další komentář.
V prvním trimestru jsem na gynekologii chodila poslušně jednou za měsíc. První trimestr jsem snášela dobře – jen jsem byla šíleně unavená. Jelikož jsem dojížděla do práce denně celkem 1,5 hodiny, skládal se můj den z probuzení, dojíždění, práce, dojíždění a zas spánku. V práci jsem odrážela vtipné průpovídky, že nemám chodit pařit, když druhý den vstávám do práce. Jsem od puberty migrenička s parciální slepotou a v době těhotenství jsem si prožila asi 9 záchvatů, z toho ten první poprvé a naposled včetně afázie. Překvapivě, ten poslední záchvat proběhl tři týdny před porodem bez následku bolení hlavy. Naštěstí nevím, co to je zvracení v prvním trimestru.
Se svou dulou Eliškou jsme probraly všechny testy, které mne čekají v začátku těhotenství, a já si proto načetla hodně o NT screeningu, triple testech a amniocentéze. Pak jsem v ordinaci gynekoložky prohlásila, že si genetické testy nechám provést (na radu těhotné kamarádky) v Praze u Apolináře, protože se jedná o „lepší” testy, než jaké se provádí tady. Testy ve 12. týdnu vyšly výborně, pravděpodobnost genetických vad mizivá. I na UZ srdce ve 20. týdnu jsem utekla z ordinace doporučené mojí gynekoložkou do Apolináře. Děkuju na tomto místě za příjemné vyšetření i přístup panu MUDr. Miroslavu Břešťákovi.
Někdy v té době se moje těhotenství versus zdravotnictví zvrhlo do otevřeného dialogu (oni by řekli konfliktu) „tento test nechci a tento ano”. Začala jsem si vybírat a odrážet názory, o které jsem nestála. Kurzy asertivity přišly k duhu. Naštěstí se to v ordinaci mé gynekoložky obešlo bez řečí typu, že chci zabít své dítě. Odmítla jsem test na cukrovku, další genetické testy (snad v polovině těhotenství!), ultrazvuk orgánů, a když předběhnu, tak ke konci i GBS. Ultrazvuků jsem za celé těhotenství absolvovala asi 10. Ano, je to hodně. Monitor žádný. Můj první byl až u porodu. Naposledy jsem navštívila svou gynekoložku kvůli sepsání mateřské. Chtěla jsem se na příchod Aleška připravovat jinak. Byla jsem zdravá maminka a miminko bylo taky v pořádku. Ale jak na to? :)
Na doporučení Elišky jsem se rozhodla pro kurz Ivany Königsmarkové v karlínském A-centru, a dobře jsem udělala. S manželem jsme nevynechali ani jednu lekci a jsme za ta odpoledne strávená s Ivanou vděční. Asi při druhé lekci jsem vyřešila otázku, jak se připravit na příchod Aleška. Pochopila jsem, kdo je porodní asistentka a jaká osobnost se skrývá za jménem Ivana Königsmarková. Tahle paní mne bude vyšetřovat před porodem. Pohmatem! Kolika z vás vám váš lékař sáhl v těhotenství na břicho, zněl dotaz pro těhotné maminky na Ivanině kurzu. Ani jedné. Toužila jsem, aby se mne zkušené ruce dotýkaly, aby mi řekly, co cítí, aby mne naučily najít pohmatem hlavičku miminka. Vzpomínám si na svou směšnou otázku, „a jak se k vám, Ivano, chodí na poradnu?”. Odpověděla, že dveřmi. Navštěvovala jsem tedy Ivanu co týden a velice se těšila na to poprvé, až mi položí ruce tam, kde má můj syn hlavu. Když to udělala, zaplakala jsem krátce, byl to moc dojemný zážitek.
V té době se začalo v médiích víc psát o ambulantním porodu a také jsme si o něm vyprávěli na kurzu. V hlavě mi začala krystalizovat myšlenka a s manželem jsme se shodli, že to je to pravé pro nás tři a že když bude miminko lékaři prohlášeno za zdravé a já se budu cítit na odchod, odejdeme z porodnice domů ihned po porodu. Bez ohledu na dojmy ostatních lidí. Ivana nabídla, že může po příchodu z porodnice přijet k nám domů a prohlédnout miminko i mne. Tuto nabídku jsme po porodu využili. Vedle myšlenky na ambulantní porod jsme se rozhodli, že nebudeme ani platit za osoby u porodu (v našem případě, dvě osoby po 1.500,- Kč). Ne že bychom na to neměli, ale o tomto poplatku máme jasno.
Pak už nezbylo než čekat, až se Aleškovi bude chtít na svět. Někdy v únoru mne napadlo, že se narodí o víkendu, aby na to měl klid :) a nakonec to tak opravdu bylo. Aleš je nedělňátko, ale tak tak; o 26 minut.
Přešel gynekoložkou vypočtený termín 1. března, hromadily se dotazy rodiny a známých, kdy už hodlám porodit. I já byla nervózní. Třeba nikdy neporodím vs. žádné těhotenství se dosud nevstřebalo. Dokola. Dva dny před porodem jsem emotivně promluvila k Aleškovi a přemlouvala ho, aby se chtěl narodit.
Poslední týdny jsem zažívala pocity, že mne čeká zázrak, že se ze mne narodí dítě a ten pocit, že se stal zázrak, který nelze lidskou inteligentní myslí pojmout a pochopit, mne provází dodnes.


http://www.pribehyproivanu.cz/pribehy/2014/05/17/tou-cestou-tim-smerem-pry-jsem-se-jednou-mela-dat/

Žádné komentáře:

Okomentovat