onaja

onaja

středa 19. dubna 2006

Ateliér s tmavěmodrým nebem

cestou domů



Včera jsem se vracela z práce hodně pozdě večer. Když jsem opustila budovu a nadýchla se toho vzduchu, měla jsem velmi zvláštní pocit přítomnosti elektřiny. Nejen té, řekla bych. Podívala jsem se na nebe. Bylo černé, tmavě modré, občas stříbrné. Zvuk v ulicích "nebyl". Ticho všude. Vzduch se nehnul. Lampy svítily na chodníky a já si připadala jako ve filmovém ateliéru. Takovém jako ve filmu Mazaný Filip, který jsem viděla nedávno. Když jsem vyšla k autobusové zastávce, připadlo mi, že se pohybuju na fotografii. Ticho, pusto, obloha přiklopila jako pokličkou osvícenou ulici.
Takový pocit jsem měla celou cestu domů. Dostala jsem i strach, že se mi něco přihodí. Není to právě ta chvíle, kdy cítíte, že se vám stane něco hrozného? Přidala jsem do kroku a byla jsem s divným pocitem v zádech brzo doma.
Rozsvítila jsem svíci a zapálila tyčinku. Prostor okolo mě zmatněl a rozplynul se do koutů místnosti. A bylo to pryč.


Myslím, dnes ráno, že to byla krása Prahy, kterou se večer potkala... Dřív jsem si myslela, že se skryla do obchodů s českým sklem, do malířských stojanů na Karlově mostě, do zaručeně české kuchyně u předražené proturistické restaurace a do věčně hrozícího kostlivce na orloji.