onaja

onaja

čtvrtek 28. listopadu 2013

Kolenem do zdi

Chci se zastat prezidenta a chci se sobě zasmát.

Moje dnešní ráno začalo varováním z hydráku, že venku je ledovka, tak bacha. Pro jistotu jsem upadla na schodech už v bytě, v bačkorách, při pokusu vystoupit nahoru.

Podruhé mi - zcela podle plánu z hydráku, že to klouže při výstupu z auta - podjela noha na parkovišti v Litoměřicích.
To už jsem věděla, že tohle bude den, kdy budu velice nešikovná.
Ale do večera bylo daleko.

Šla jsem po setmění na poštu. Tma se dělá už kolem čtvrté, tak to nebylo kdovíjak pozdě a ani tma za to nemohla.

Nicméně, při pokusu vejít do vnitra pošty se mi málem podařil husarský kousek a to kouzlo "projít skleněnými dveřmi". Já nevím, jestli právě vyleštili zaměstnanci sklo ve dveřích, nebo jestli jsem si myslela, že v 2,5 °C mají trvale otevřené dveře na ulici.
Prostě jsem vrazila pravým kolenem a hlavou do skla. Rána jako z děla. Rozsvítilo se mi v hlavě. A doufala jsem, že mne, pitomou nánu, nikdo neviděl. Lidi uvnitř pošty mne vidět nemohli, možná si mysleli, že ta rána šla od toho, jak někdo práskl dveřmi. Jo, práskl, ale hlavou a kolenem do dveří.


Takže přátelé, pane Jane Krausi (video 2:26), kolenem do zdi vrazit jde a je to tvrdý. Možná nám všem jen zamlčeli bouli na prezidentově čele a informaci, že se mu rozsvítilo. Boule na hlavě dělá člověka směšným a informace, že by se mu rozsvítilo.. nechám nedokončenou.

úterý 24. září 2013

Nikdy a vždycky (vyberte si svou stranu pohledu)

Nikdy:
  • nenechám své novorozeně vyfotit mezi ostatní novorozeňata na veřejný web - "Narodili jsme se.."
  • nepošlu své dítě do soutěže o nejkrásnější miminko
  • nenechám své dítě fotit jako rekvizitu v groteskní filmové scéně (andělská křídla, čertovské rohy..)

Vždycky:
  • budou první fotografie mého novorozeněte určené pro rodinu a soukromé prezentace
  • budu vědět, že moje děti jsou přirozeně nejkrásnější a vždycky budu respektovat, že ostatní miminka jsou nejkrásnější pro své maminky, bez důkazu třetích stran
  • nechám své děti fotit v pro ně přirozeném prostředí, tak, jak žijí, vypadají a jak si je chci pamatovat
  • budu vědět, že na mých dětech záleží jen mně, otci, mojí nejbližší rodině a to je všechno

úterý 10. září 2013

Jak jsem přestala darovat krev

Poprvé jsem dala krev v listopadu 2010. A pak jsem ji šla dát podesáté a naposled. Tušila jsem, že než se začneme pokoušet o miminko, bude lepší si krev nechat pro sebe. A jak jsem zamyslila, tak jsme učinili :)
Za dobu deseti odběrů jsem s sebou přibrala nejméně 6 lidí, kteří teď chodí dávat dál i beze mne. Vlastně i za mne, protože nejdříve mohu dát krev asi tak rok po porodu.

Vzpomenu zde ale právě na ten 10. odběr, jehož pozvánka mne zastihla ještě v Adleru, v únoru tohoto roku. Tehdy jsme dostali novou šéfovou a musim se pochlubit, že mi stačil jeden den s ní a půl hodina o samotě, abych zjistila, že máme co dělat s nediagnostikovanou psychopatkou. Od toho se odvíjelo veškeré její chování. Dosud jsem se ze všech stran kolegů a nadřízených setkala vesměs s vřelým přijetím a pochopením, když jsem měla během pracovní doby darovat krev.

Nikoli však u nové šéfové. Ta mi odepsala, že mám jít dát krev v osobním volnu. Bylo mi z ní osobně nevolno. Že jsem pozvaná na ráno v pracovní den, že o víkendu se neodebírá.. proč ji zbytečně zatěžovat něčím, co ji stejně nezajímalo.
Tehdy jsem jí přála, aby taky vykrvácela jednou v osobní volnu, nebo aby se jí nedostalo jednou krve, protože lidi museli zůstat v práci a nemohli dávat dobrovolně a zdarma krev v osobním volnu.

Závěr byl takový, že jsem odešla z Adlera ještě před skončením pracovní smlouvy a v té době, co jsem byla měsíc na pracáku, jsem s Jirkou šla dát krev.


Naposled na delší dobu a bez krve a násilí.

sobota 10. srpna 2013

Svatba mého bratra

Pár momentek ze svatebního dne mého bratra, jeho krásné ženy a jejich roztomilého syna.

středa 3. července 2013

Když režisér řekne..

Když režisér řekne, že chce toho koně na stromě, tak bude kůň na stromě!




pátek 10. května 2013

Reborn

Laskavý návštěvníku! 

Dnešním dnem zde začaly přibývat příspěvky z mého starého blogu, který fungoval na ellag.bloguje.cz. 

Prosím Tě však o shovívavost nad staršími příspěvky, neboť ty příspěvky psalo mé mladistvé já.
Blog jsem si začala psát v době, kdy bylo jisté, že se budu stěhovat do Prahy, vdávat se a žít tam. A jelikož v té době ještě nebyl Facebook v ČR, nemluvě o dalších sítích, blogovala jsem. Nutno říct, že psaní blogu mne daleko víc bavilo než dnešní ublinkávání do facebookového statusového řádku.
Zde to chtělo čas a navíc to lze po letech dohledat.


Historie se podobá mé současnosti. 

Opět jsem se přestěhovala do Prahy, žiji zde a budu se vdávat. 
Občas člověk potřebuje trénink, než uspěje v závodě se ziskem zlaté medaile.