onaja

onaja

sobota 26. dubna 2008

Jak jsem se učila řídit I.

Už loni jsem byla rozhodnuta, že si po novém roce začnu dělat řidičák. Byla jsem ochotná začít i při dojíždění z Prahy, ale nakonec jsem na teorii jela z Prahy jen jednou, na konci ledna.

Autoškolu jsem odkládala roky, protože buď na ní nebyl čas nebo chuť, nebo to prostě nešlo místně. Stejně si myslím, že dělat to v Praze, tak bych to asi vůbec nezvládla.
Přihlásila jsem se na konci ledna do autoškoly Lokšan. Kromě 4 lekcí, jsem navštívila všechny. Třeba lekci o první pomoci jsem považovala při svém vzdělání nezajímavou.

Dneska už mám za sebou čtyři jízdy a druhého lektora.

Moje první jízda byla zároveň mým seznámením s instruktorem Krausem. Poté, co se mne zeptal, co v těch Litoměřicích studuju.. jsme dojeli na cvičiště. Nebylo přímo pěkné počasí. Hustě sněžilo. Ukázal mi motor, povídal kde co a pak jsme se učili rozjíždět. Znáte to. Ale hlavně maj v autoškole velice citlivé vozítko, co se dá řídit palcem u nohy a to mi nevyhovuje. Pan Kraus častěji křičel než mluvit, pak už ústa nezavřel a já vůbec nevěděla, co po mně chce, protože mluvil pořád dokola. Dost, řekla jsem si, já tu za to platím a dupla jsem na brzdu. "Nakreslete mi, kde je ta Vaše osmička, protože já nevím, co po mně chcete." Pak už to šlo. Zeptal se mně, kde bydlím a jestli bych si troufla si tam dojet. No jistě, vždyť hustě sněží a jednou to musí přijít.
Doma jsem měla pocit, že jsem se znova narodila a vůbec si tu cestu nepamatuju, chvěla jsem se.

Druhá a třetí jízda mi splývají. Pořád na mně křičel, dupal mi na brzdu a bral za volant. Ptal se mně, jaktože nevím, kde je kulturák, když jsem z Ústí. Pan instruktor se zřejmě nikdy už nesníží k pocitům začátečníka řidičky (ženy!!!), která sice ví, kde co v Ústí je, ale ví, jak tam jen dojít!!! Po svejch!! Po druhé a třetí jízdě jsem měla pocit, že nevím, proč si řidičák dělám, když můžu docela klidně chodit pěšky a jezdit vlakem. Dokonce mne na křižovatce rozbrečel — to bylo s tím kulturákem,..

Pohádala jsem se s rodiči, když jsem si stěžovala na autoškolu — samozřejmě jsem poslední v rodině, kdo nemá papíry. Usoudila jsem, že je třeba vyměnit instruktora a tak jsem učinila.

Moje jízda s panem Lokšanem, Láďou, byla naprosto jiná. Nevadilo mu, když jsem se rozjela trochu neohrabaně nebo udělala chybu. Prostě mne opravil a klidně vysvětlil. Nechal mne řídit. Jenom mne.

Vždy se choval naprosto profesionálně.

Dneska jsem měla mít s ním jízdu, ale bohužel jsem si spletla dohodnutý čas. Tak jindy..