onaja

onaja

sobota 25. března 2006

Dvacet let

Třikrát sedm let. Sedm let mateřinka. Sedm let základní škola. Sedm let střední vzdělání. Tak si to představoval už učitel národů. Vyprávěla jsem Lucii svůj malý příběh. Na závěr jsem řekla, že to bylo před dvaceti lety. A pak jsem se uslyšela. "Před dvaceti lety jsem byla poprvé sama nakupovat."


Přemýšlela jsem, kdy to bylo. Co nejpřesněji. Ano, bydleli jsme ještě na Stříbrnících (před rokem 1990). Ano, komunisti ještě byli na koni (před rokem 1989). Nechodila jsem ještě do školy (před rokem 1988). Měla jsem doma brášku, se kterým si ještě nemohla hrát — mimčo (před rokem 1986).

Vychází to :))

Chcete o tom slyšet? Bylo to úplně prosté, ale kouzelné. Když o tom vyprávím víckrát za rok, připadá mi, že to ani není můj příběh.

Toužila jsem jít sama nakoupit! Být JÁ; velká, samostatná. Maminka mě vybavila jednoduchým seznamem (do paměti — ještě jsem neuměla číst přece) a přesným obnosem peněz (viz výše uvedenou dobu).
Do košíku jsem si dala všechno, co mi obíhalo v hlavičce jako básnička a šla jsem plná nadšení a strachu k pokladně.

Vyložila jsem nákup na pás a když jsem přišla na řadu, řekla jsem něco jako: "Dobrý den, já poprvé nakupuju a tady mi maminka dala peníze." Zářila jsem jako malý bůžek :)
Paní pokladní to spočítala a vzala si ode mě peníze.
"Chybí ti dvě koruny."
Zbledla jsem, zežloutla, zezelenala, ... a jak jsem tak měnila barvy, pán za mnou řekl, že to za mě zaplatí a dal paní pokladní dvě koruny. Sebrala jsem nákup, měníc barvu do původní růžové (poděkovala jsem???? já doufám, že ano — ale byla jsem v šoku). Maminka mi dala málo peněz???

Přišla jsem domů, bylo mi bídně, myslela jsem si, že už nikdy nechci jít nakoupit.. řekla jsem mamince, co se mi stalo. To není možné, říkala. Ukládala nákup z tašky a na dně našla dvoukorunu...


Stejně to bylo príma. Být culíkatá blondýnka a hrát si na pískovišti. Nebo uvěřit mladšímu bráškovi, že pod stromem, kde jsme si hrávali, jsou zakopané prstýnky..