onaja

onaja

čtvrtek 19. srpna 1982

Jejich příběh

Děkuju, maminko!
19.8.2014
Mí rodiče se poznali v roce 1975 a o tři roky později se vzali. Moc si přáli mít spolu děti. Moje historie se začala psát 18. listopadu 1981.

Stala jsem se úspěšným pokusem číslo dvě v asistované reprodukci, která by se dala popsat stručně jako přímé vstříknutí na cíl ze vzdálenosti milimetrů.

Moje prenatální dětství bylo zřejmě krásné. Maminka byla doma prakticky od počátku, jelikož se jednalo o rizikové těhotenství. Oba rodiče se na mne těšili. Očekávali moje narození v srpnu 1982. Moje babička prý v posledním měsíci nosila mojí mamince broskve a ta mi pak povídala, že právě po nich jsem měla takovou pěknou barvičku po porodu. Jen jestli to nebyla novorozenecká žloutenka :) ale prý ne. Překvapivě jsem Rh mínus, rodiče jsou oba Rh plus.

Moje babička, matka mojí maminky, pracovala jako dětská sestra a k porodu poradila mamince jediné. Nebo alespoň jen toto si moje maminka zapamatovala. "Vlastičko, poslouchej pana doktora a všechno dobře dopadne."

První lékařský termín porodu jsem ignorovala a tak se na mne čekalo déle. Na večer 18. srpna navštívili moje rodiče o patro níž bydlící kamarády, když moje maminka ucítila něco, čemu říká "lochtání". A tak se rozhodli odjet do porodnice v Ústí nad Labem. Když ještě naše porodnice stála a já kolem ní chodila s maminkou, ukazovala mi okno, ve kterém jsem se narodila.

V porodnici mamince provedli amniotomii. Maminka si pamatuje z místnosti, kde prodýchávala kontrakce, kliku u okna, za kterou se držela, když to bolelo nejvíc. Ta klika prý už něco zažila, byla úplně vyviklaná. Při porodních bolestech prý nekřičela a říkala o "televizních hlasitých porodech", že to tak ve skutečnosti není. Věřila jsem jí to, jen do mého vlastního porodu. Jsem jiná, zvuková. O svých kontrakcích hovoří tak, že se cítila jako kobyla. Nejspíš tím myslí, že nic živočišnějšího v té době nepoznala, co by tak přirozeným autonomním způsobem probíhalo.

Když mne vytlačila na porodím křesle, zjistila, že miminko je holčička. Na porodním sále mne umyli, změřili, zvážili a provedli standardní procedury. Zabalili mne do dek a uložili na zvláštní postýlku, odkud jsme se na sebe s maminkou dvě hodiny o samotě dívaly. Když jsem tam tak ležela na boku, padal mi prý cíp deky přes obličej, plakala jsem a odstrkovala ho ručičkou s hlasitým "neee, neeee". Maminka mi říkala, už se nedá nic dělat, holka, už jsi na světě. Pak nás společně převezli na lůžku na pokoj. Lůžko prý bylo velice úzké, maminka se bála, aby mne proto neupustila.

Přisála jsem se jí k prsu poprvé až na pokoji. Moje první dvě hodiny jsem tedy čekala na maminku, lásku, mlíčko. Tatínek se dověděl, že se mu narodila dcerka tak, že musel sám zavolat na sesternu. Rodina se ještě neshodla na jménu a tak jsem první hodiny života byla pro personál Buchtička :) a pro mamku Holčička. To tatínek mi vybral jméno. Elisabeth. Podle herečky Taylorové. Ale to by u prarodičů tatínka neprošlo a mojí mamince se to také moc nelíbilo. A tak tatínek zvolil české jméno Eliška. Babičky a dědeček navrhovali, abych se jmenovala Šárka, Petruška, Raduška nebo Lucinka. 

V těch dobách nechodily návštěvy na oddělení šestinedělí, ale tatínek potají alespoň poslal po někom mamince balíček na pokoj.

Maminka vyprávěla také, že v roce 1982 se rozběhl, dnes bychom řekli nový projekt, rooming-in. Maminka mne měla po celou dobu u sebe. První den jí sestra ukázala, jak mne koupat, oblékat. Pak už se o mne maminka starala sama. Sestry jí radily s kojením a další péčí o miminko. Když přišla vizita, paní doktorka Marečková, která mne pak měla v péči 16 let, prohlásila, že jsem nejkrásnější dítě v porodnici. Asi za to mohly ty broskve, co mamka jedla :)

Maminka snila o tom, jak pojede výtahem z porodnice dolů a tatínek bude na nás čekat. Na to se těšila, až mne hrdě ponese a ukáže poprvé tatínkovi. Ironicky vzpomíná, že jsem byla blbě zavázaná v zavinovačce, ale držela mne a s taškou na rameni sjížděla dolů k natěšenému tatínkovi. 

Maminka odcházela po týdnu z porodnice sebevědomá a téměř jistá, že se o mne bude umět starat. Kojila mne tři měsíce a moc ráda na to vzpomíná.

Moje krásné dětství bylo v plném proudu :) Pro mne je velmi důležité, jak jsem přišla na svět. Ovlivnilo to i moje vlastní porody.